|
|
Ústavní výchova
PAPÁČKOVÁ, Lucie
Tato bakalářská práce má za úkol seznámit čtenáře s ústavní výchovou v České republice, která je vykonávána v zařízeních patřících do rezortu Ministerstva zdravotnictví, Ministerstva práce a sociálních věcí a Ministerstva školství, tělovýchovy a sportu. Ústavní výchova je jedním z nejzávažnějších opatřeních, kterým může stát zasahovat do rodinných vztahů. Nezletilé děti mají právní nárok na zabezpečení řádné výchovy a všestranného rozvoje. Pokud rodiče či bližší rodina není schopna tento právní nárok plnit, pak nastupuje na řadu stát, který má povinnosti zajistit takovému dítěti náhradní výchovné prostředí, a to buď svěřením dítěte do péče fyzické osoby, svěřením dítě do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a v případě nezbytnosti, pak také nejzávažnějším opatřením nařízením ústavní výchovy. Přednost má vždy individuální péče před ústavní, ať už u jiné fyzické osoby, poručníka nebo pěstouna. Zákon také přesně definuje, kdy je možné přistoupit ke krajnímu řešení a nařídit ústavní výchovu. Vzhledem k závažnosti tohoto opatření, přísluší toto rozhodnutí pouze soudům. Žádná jiná státní či nestátní instituce takovou pravomoc nemá. Tato práce má za úkol představit ústavní výchovu a ochranu dětí v České republice, zejména pak poukázat na roztříštěnost systému ústavní výchovy. Stěžejní část této práce popisuje proces nařizování ústavní výchovy a především její realizaci v jednotlivých ústavních zařízeních, která jsou diferencována podle věku dětí, podle jejich fyzických a psychických schopností a podle důvodů, proč bylo o ústavní výchově rozhodnuto. Prioritou by vždy měl být zájem a blaho dítěte. Tato práce rovněž poukazuje na nedostatky ústavní výchovy, především na nedostatečnou spolupráci orgánu sociálně-právní ochrany dětí a ústavních zařízení, omezenou spolupráci mezi jednotlivými vládními resorty, nedostatečnou sanaci rodiny, či nízký počet terénních sociálních pracovníků a soudců. V neposlední řadě zmiňuji i úspěchy, které s sebou přinesla transformace ústavní výchovy, zejména přeměna na malá zařízení rodinného typu, která jsou obklopená sítí služeb pro rodiny umístěných dětí, pro děti samotné, ale i pro další rodiny, které se ocitnou v tíživé situaci. Ne všechny děti je možné umístit do náhradní rodinné péče, ne všechny rodiny se podaří sanovat. Zejména pro některé starší děti a děti, které za sebou mají specifickou životní zkušenost (týrání, opakované vracení z náhradní rodiny), je ústavní zařízení prostředím, kde se cítí bezpečněji a kde mohou naplnit svou potřebu patřit do skupiny vrstevníků. Ve své práci jsem rovněž chtěla upozornit na současný systém péče o děti a mládež, který neřeší období po odchodu mladého člověka z ústavní výchovy, ačkoli toto období osamostatňování se je nejdůležitější etapou pro jejich budoucí život.
|
host ::
RSS.